Řecko únor 2016 – neděle 21. 2.

Pobyt v  řecké metropoli by nebylo možné považovat za kompletní bez návštěvy jedné z jejích nejvyhledávanějších památek – Akropole, majestátně se tyčící nad městem. Vstříc komplexu sestávajícímu z několika (zpravidla polo či skoro rozbořených) chrámů, menšího muzea, zbytků opevnění a přiléhajících zahrad,  jsme se vydali v neděli po dopolední návštěvě příjemně vytopeného pravoslavného kostela naproti našemu hotelu.
Cestu nám zpestřilo několik setkání s mírumilovnými psími tuláky,  vystavujícími své poněkud prašivé kožichy paprskům jarního slunce v ulicích města, často i v bezprostřední blízkosti historických monumentů.

Psích bezdomovců potkáte sice v Athénách i dalších řeckých oblastech bezpočet, nicméně ve většině případů se jedná o klidné větší chlupáče, jež většinu dne tráví pokojným pospáváním a nezúčastněným pozorováním okolního dění. Za celý týden se nám nestalo, že by na nás některý z nich dotíral či nás obtěžoval. Řešila jsem spíše problém opačného rázu – stálo mě často veškeré sebeovládání, abych chlupáče z odpočinku nevytrhovala já 🙂

Probojovat se ke vstupu do Akropole si žádá pevné nervy a ostré lokty – oboje naplno využijete při prodírání se nekonečným davem nákupuchtivých turistů okukujících přehlídku pouličních umělců a prodavačů suvenýrů různého (dobře, většinou velmi vysokého) stupně kýčovitosti. Inu, kdo se domů nevrátí se zlatým vavřínovým věncem, tunikou antického střihu a modrým „Alláhovým“ okem, jako by nebyl v Řecku.

Internetové informace ohledně výše vstupného a poskytovaných slevách nebyly zcela jednoznačné, u vchodu do památky nás tedy příjemně překvapilo, že jsme po předložení občanských průkazů byli do zahrad vpuštění zcela zdarma. Když jsme se dostatečně nabažili posezení na  voňavém jarním vzduchu ve stínu citrusovníků bohatě obsypaných plody a pokochali se půvabnou květenou i historickými rozvalinami, pokročili jsme dále směrem k hlavnímu lákadlu akropolského komplexu – Parthenonu.


U vstupu ke zřejmě vůbec nejznámějšímu zachovanému athénskému chrámu nás čekala další kontrola vstupenek, tentokrát průchod bohužel již neproběhl tak hladce jako po ránu – zatímco Martin opět proklouzl po předložení (mnoho let prošlého) průkazu ISIC zdarma, moje peněženka se odlehčila o ne právě lidových 12 €.
Odbíjela akorát půl třetí, když nás přísně vyhlížející řecká pokladní  varovala, že otevírací doba památky končí ve tři hodiny odpoledne. Svižně jsme tedy vystoupali k chrámu, z jehož okolí se nabízí překrásný výhled na nedaleké moře i na hustou a ne příliš systematicky členěnou athénskou zástavbu. Zatímco my jsme si spolu s dalšími turisty vychutnávali krásy Akropole  pouze v tričkách a tenkých svetřících, Řekové nás míjeli pečlivě navlečení v péřových kabátech, tu a tam jsme mohli zahlédnout i poctivé pletené zimní čepice. (Při návratu do Čech jsem upřímně litovala řecké turisty, kteří zamířili na dovolenou Prahy, kde je přivítal ledový vítr, teploty pod stupněm mrazu a sněhové přeháňky. Sama si doma s oblibou vytápím na 26 stupňů a rukavice sundavám, až když rtuť  venkovního teploměru vyšplhá nad deset stupňů, takže šlo o soucit vskutku nefalšovaný).


Poklidnou atmosféru dominanty řecké metropole mírně narušovaly svou přítomností pouze davy více či méně neukázněných turistů pořádajících neoficiální soutěž o nejoriginálnější a nejromantičtější „selfíčko“ a současně roztrušující po skalách v hojném množství cigaretové nedopalky a obaly od sladkých řeckých laskominek. Ani my dva jsme nemohli zůstat pozadu – samozřejmě pouze co se focení týká).

DSCN2212

Úderem třetí hodiny nás zaměstnanci starající se o chod areálu skutečně začali nemilosrdně vyhánět zpět za jeho brány, nicméně půlhodina na prohlídku hlavní atrakce bohatě postačovala, takže nás ke zpáteční cestě nebylo třeba vybízet příliš urputně.

Návštěvu údajně světově proslulého a na první pohled velmi rozhlehlého muzea Akropole jsme si z časových důvodů nechali ujít. Upřímně řečeno, důkladná kontrola a bezpečnostní rámy hned u vstupu nám na chuti zavítat dovnitř také příliš nepřidaly. Dojem ze zastávky u muzea nijak zvlášť nevylepšila ani ochutnávka velmi chutně vyhlížejících plodů mandarinkovníků, které v Athénách rostou doslova na každém rohu. Pěkně oranžovoučké mandarinky se ve skutečnosti ukázaly být krásnými jen pro oko, avšak ani jejich trpká chuť nedokázala zkazit radostný pocit, jaký zažijete jen ve chvíli, kdy si v polovině února vlastnoručně utrhnete na sluníčku dozrálé exotické ovoce.


Nedělní putování jsme zakončili prohlídkou Hadriánova oblouku a dochovaných zbytků chrámu boha Dia, samozřejmě pouze zpoza plotu. Po předchozích zkušenostech nám bylo jasné, že očekávat přístupnost památky po sedmnácté hodině by bylo přinejmenším naivní.  Při posezením na lavičce v nedalekém athénském parku nám kromě třínohého psíka dělal společnost i tvor vpravdě exotický – papoušek Alexandr malý (jehož domovinou je jižní Asie), který na nás shlížel z jednoho ze vzrostlých stromů. Zřejmě se rozhodl opustit své původní bydliště a okusit chuť svobody. Jednalo se o jediného uprchlíka, se kterým jsme během týdenního pobytu na Balkáně přišli do bližšího kontaktu.

 

Cestou zpět do hotelu jsme ještě zkoukli střídání stráží před budovou řeckého parlamentu, které se mezi návštěvníky Athén těší velké oblibě a za vidění skutečně stojí.

Čestnou stráž drží vybraní členové řecké armády, pozornost přitahuje již jen jejich samotné vzezření – mírně zachmuřený výraz umocněný typicky výrazným hustým obočím, tmavá pleť kontrastující s bílými kamašemi a bílou suknicí do poloviny stehen, červené čepičky a především okované „papuče“ ozdobené na špičkách opravdu nepřehlédnutelnou huňatou bambulí. Stejnokroj, jejž oblékali již řečtí ozbrojení povstalci v 19. století, působí na dnešní poměry už poněkud nezvykle, spíše možná až komicky, nicméně svému účelu zjevně stále slouží dobře a stává se vděčným objektem fotografů především z asijských zemí.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *