Když se řekne dovolená, není asi první, co se člověku vybaví, budíček před čtvrtou hodinou ranní, čekání ve vymrzlých nádražních halách a krkolomné cestováním všemi dostupnými prostředky pražské MHD. Nicméně my jsme si – poháněni vidinou příjemně stráveného týdne – nenechali ne právě ideálním začátkem a drobnou komplikací v podobě přerušení provozu pražského metra (kdy jindy by měla výluka probíhat, než v den, kdy odjíždíte na dovolenou, na Murphyho se můžete spolehnout!) zkazit náladu a s dostatečnou časovou rezervou jsme vlakem doputovali na bratislavské hlavní nádraží a odtud následně autobusem na letiště.
Při několikahodinové jízdě pohodlným vlakem nám dělala v kupé společnost mladá slovenská maminka cestující se synkem a roztomilým voříškem vesele přeskakujícím z jednoho sedadla na druhé (některé méně tolerantní cestující by podobné chování mohlo pohoršit, mé pejskařské srdce ovšem pookřálo). O rozptýlení tedy nouze rozhodně nebyla, jen vytouženého klidu potřebného pro snížení spánkového deficitu jsme se nedočkali.
Let (pro mě vůbec první v životě) proběhl hladce a bez komplikací, po dvou hodinách strávených mezi mraky nás už na tvářích zašimralo řecké slunce. Čepice a rukavice jsme s gustem uložili na dno batohu a s potěchou jsme nasáli vlahý přímořský vzduch na athénském letišti. Radovat se z úspěšného absolvování cesty by v tuto chvíli ovšem bylo přinejmenším předčasné, ačkoli jsme její nejdelší část už měli za sebou.
Že se řecká mentalita od té naší středoevropské dost značně liší a že systematičnost a řád a nepatří k silným stránkám Balkánců jsme samozřejmě věděli, nestandardní organizace řeckého metra nás (a zbytek právě přiletivších turistů) přesto dokázala zaskočit. Vybaveni speciálním lístkem s platností pouze pro 4 stanice v ceně krásných 10 € (pro srovnání – za stejnou cenu následně pořídíte 5denní jízdenku platící pro všechny prostředky athénské MHD) jsme směle vykročili k nástupištím. Nostalgicky jsme přitom vzpomínali na Bratislavu, kde jízdenku pro spoj na letiště pořídíte za lidových devadesát centů). Absence jakéhokoli smysluplného značení (při pohledu na výhradně řecky psaná hlášení na světelných tabulích jsem pochopila, proč se v angličtině místo výrazu španělská vesnice používá idiom it´s all Greek to me) a jízdních řádů naši misi rozhodně neusnadňovala…Po několik desítek minut trvajícím čekání na nástupišti ve společnosti velmi nejistě se tvářících cestujících rozmanitých národností nás vlak konečně odvezl směrem do centra Athén do blízkosti hotelu.
Jízda “metrovlakem” nám poskytla dostatek času, abychom si zvykli na drobné kulturní odlišnosti ve srovnání s cestováním pražskou dopravou – především četný výskyt žebrajících dětí, muzikantů, zdravých i nemocných lidí všeho věku a barev pleti, vystupování a nastupování ve stylu silnější vítězí (není zde zvykem nechat lidi nejprve v klidu opustit vagon a teprve poté do něj vstupovat, vše se odehrává pěkně živelně a naráz). Z rozhlasu se opakovaně ozývalo upozornění, aby si cestující nezapomněli hlídat své osobní věci. Při pohledu na některé spolucestující usuzuji, že nebylo vysíláno neodůvodněně.
Nicméně i průjezd (zčásti) podzemní džunglí jsme přežili bez úhony a po ubytování v poklidném hotelu naproti jednomu z mnoha athénských kostelů jsme mohli konečně v klidu vyrazit do ulic nasát večerní atmosféru řecké metropole.
První dojmy mohu shrnout do tří slov – davy, davy, davy :-). V Athénách jsme na vlastní kůži zakusili, jaké to je, projít se městem, v němž (a jeho nejbližším okolí) žije skoro polovina obyvatel celého Řecka. Podobně jako v centru Prahy zde v těsné blízkosti naleznete luxusní obchody s přepychovým zbožím, davy zábavychtivých turistů i domorodců užívajících různých podob nočního života, restaurace, kavárny, pouliční stánky (se zbožím všech kategorií od ovoce a zeleniny, preclíků, pečených kaštanů až po kýčovité suvenýry čínské produkce), zrovna tak ale chudáky nocující ve spacáku před kostelem a všudypřítomné žebráky. Narozdíl od českých měst zde na každém kroku rostou mandarinkovníky, které byly už před koncem února bohatě obsypané oranžovoučkými plody lákajícími k ochutnání. Mandarinky v dosahu našich paží bohužel otrhali rychlejší turisté, takže jsme si exotické rostliny jen vyfotili a na ovocné hody jsme si museli ještě počkat.
Athénský provoz v sobotu večer může směle konkurovat nejzuřivější pražské dopravní špičce. Lépe řečeno jsem si při pohledu na provoz před budovou řeckého parlamentu se slzou v oku zavzpomínala na pondělní ranní průjezd ulicí 5. května, který se mi teď zdál být relaxační plynulou projížďkou. Řekové se rozhodně nebojí využít klaksony ve svých vozech na maximum, z neznámého důvodu se naopak ostýchají pouštět chodce na přechodu, bez ohledu na to, jaké barvy svítí na semaforech pro řidiče i pěší. Standardem athénských ulic je také jízda na motorkách různého stáří a síly bez jakékoli helmy. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Po pár dnech pobytu si člověk na zdejší dopravní poměry zřejmě zvykne a naučí se procházet a projíždět městem bez vážnější újmy na zdraví, dravější jedinci místní standardy možná rádi převezmou za své.
Letmé seznámení s Athénami jsme zakončili pohledem na nasvícenou Akropoli tyčící se majestátně nad městem. Její prohlídku jsme měli naplánovanou na následující den.
