V těhotenství jsem ze všech stran slýchala doporučení, ať se vyspím, dokud to jde. A protože mi přirozená úcta k moudřejším a zkušenějším velela jejich rady uposlechnout, neváhala jsem každodenně naspat krásných osm hodin v noci a klidně si dopřát ještě hodinového (i delšího) šlofíčka přes den. Těhotenská nespavost se mi naštěstí vyhnula obloukem a s čistým svědomím můžu říct, že jsem se nikdy za celý život tak dobře a kvalitně neprospala, jako když jsem čekala první dítě. Celou noc jsem spokojeně prochrupkala ještě i poslední den před odjezdem do porodnice.
Dnes na toto zlaté období už jen nostalgicky vzpomínám se slzou v oku, zejména ve chvíli, kdy se v noci polospící potácím s vyhládlým dítětem v náručí do obýváku, abych mu v klidu dopřála popůlnoční svačinku. Stejně tak už dost dobře nedokážu pochopit, že mi někdy (v době dávno minulé) dělalo problém večer usnout.
Dnes mi naopak činí potíže neusnout – do spánku jsem schopná upadnout během pár vteřin kdykoli, kdy se soví mládě přes den zatváří, že učiní totéž. Ve chvíli, kdy začnu sladce snít, si ovšem jako správně škodolibé miminko vzpomene, že se mu vlastně nechtělo spát, ale že má hlad. Nebo že potřebuje pochovat. Případně zazpívat písničku. Vše je samozřejmě třeba oznámit mamince vydatným křikem pěkně od plic.
Celkově si ale rozhodne nemůžu stěžovat, Péťa naštěstí většinou spí v noci dobře – probere se jen jednou na krátké nakrmení a poté sladce chrupe až do rána. Asi jsem se jen tím kvalitním těhotenským spánkem moc rozmazlila. Nicméně i sebevětší nevyspání je zcela zapomenuto, když se po probuzení skloním nad dětskou postýlkou. Vždyť kdo jiný by se na mě poránu usmál tak krásně jako ten můj živoucí budíček!
