Když jsem si v průběhu prvního trimestru těhotenství známým posteskla na neustávající nevolnosti provázené četnými migrénami a stavy celkové slabosti a “nepoužitelnosti”, všichni mě utěšovali, že s příchodem druhého trimestru všechno trápení ustane a zažiju příliv energie a dobré nálady.
Začátek čtrnáctého týdne se pro mě stal téměř magickým datem, ke kterému jsem upínala veškeré naděje. V očekávání úlevy jsem netrpělivě odpočítávala zbývající dny v kalendáři a vymýšlela způsoby, jak přimět čas plynout rychleji.
Když kýžený den konečně nadešel, přinesl mi namísto vytoužené fyzické pohody a vitality pouze jedno velké zklamání. Žaludek se stále bouřil, hlava třeštila a neopustila mě ani nechuť pouštět se do akcí náročnějších než přesun z ložnice do koupelny.
Poté, co jsem se otřepala z počátečního zklamání, zapudila jsem chmurné myšlenky na ženy, které v podobném duchu protrpí celé těhotenství, a očekávala s novou nadějí vždy další a další den. Když už jsem pomalu začínala opět propadat trudomyslnosti, nastal konečně vytoužený obrat. Rozhodně ne zničehonic jako mávnutím kouzelného proutku, ale hezky postupně a nenápadně, zato už natrvalo. Žaludeční nevolnosti se pomalu zredukovaly pouze na mírné ranní nevolnosti před snídaní, načež přešly jen v pocit jakéhosi mírného napětí v žaludku a během času vymizel i ten. Ani migréna se u mě od té doby už neobjevila. Začínala jsem již šestnáctý týden těhotenství a teprve teď jsem si ho dokázala opravdu užívat. Necítila jsem se už tolik “v jiném stavu” a konečně se mi dostávalo energie i na běžné aktivity a setkání s přáteli.Na kontrole v sedmnáctém týdnu mi paní doktorka potvrdila moje tušení, že se nám narodí klouček. Už nám tedy nic nebránilo začít přemýšlet o jménu a pořizovat první modré kousky do výbavičky 🙂
Nepochybně nejhezčí okamžiky prostřední třetiny těhotenství jsem prožívala v devatenáctém týdnu, když o sobě ten rostoucí človíček začal dávat vědět. Zpočátku pouze lehkým ťukáním, jako když dopluje bublina na hladinu :-), později nabíraly zprávy zevnitř na intenzitě a jasně jsem už cítila lehké kopanečky. Nejprve pouze večer, když jsem si s pokrčenýma nohama lehla na gauč, uvolnila se a čekala na pozdravy od synáčka 🙂 Podobné důvěrné chvíle navazování vztahu s nenarozeným miminkem si určitě užívá každá nastávající maminka. Příjemné bylo i vědomí, že už nemusím čekat vždy celý měsíc na prohlídku, abych se dozvěděla, že miminko dobře prospívá a neděje se nic zlého.
Až do zhruba dvacátého šestého týdne jsem cítila pohyby hodně nepravidelně a v některých chvílích jsem už trochu propadala panice, zda je vše v pořádku. V některých internetových magazínech jsem se dočetla, že by od 24. týdne měla maminka cítit pohyby zhruba každé dvě hodiny. Já jsem však někdy i v tomto stadiu čekala na ťukanečky téměř celý den. Paní doktorka mě ujistila, že je to naprosto normální a abych v případě pochybností zkusila do bříška lehce šťouchnout nebo u něj zazvonit budíkem (:-)). Také konzumace sladkého jídla by měla miminko rozpohybovat. Nicméně k podobným drastickým opatřením jsem naštěstí přistupovat nemusela, synek se nakonec vždy zavčasu přihlásil sám.
Pochopila jsem, že člověk nesmí hned myslet na nejhorší, když je dítě pár hodin v klidu. Může to prostě znamenat, že spí, nebo si vesele kope v částech těla, kde ho necítíme 🙂 Na druhou stranu je určitě dobré situaci nepodceňovat, a pokud nezaznamenáme žádnou aktivitu miminka za celý den, vyrazit pro jistotu na kontrolu do nemocnice.
Ve dvacátém druhém týdnu jsme absolvovali první prohlídku v porodnici. Diagnostický ultrazvuk probíhal obdobně jako ten na běžné kontrole na gynekologii, pan doktor se pouze podíval miminku na všechny orgány mnohem podrobněji a poprvé jsme ho měli možnost shlédnout ve 3D. Nepřestane mě fascinovat, jak se “puleček” za prvních pár měsíců proměnil v malého človíčka se zřetelnými rysy v obličeji.
Celkově mi druhý trimestr utekl ve větší pohodě a mnohem rychleji než ten první. Než jsem se stihla nabažit radosti z prvních pohybů a vymizení nevolností, přiblížilo se finále.