O naší fence Jasmíně by asi málokterý duševně zdravý člověk prohlásil, že vypadá krásně či ušlechtile. Půvabně už vůbec ne. Její podmračený opičí obličejík s trvale vyceněnými zuby přesto z nějakého záhadného důvodu vyvolává u řady lidí bezmezné nadšení, ba i touhu si to roztomilé zvířátko pohladit či ho dokonce zlíbat. Největší oblibě se malá brabantička těší u starších dam a malých dětí, svou roztomilou ošklivostí ale dokáže rozněžnit i nejednoho drsně vyhlížejícího chlapíka. Snad jen rodiče školáčků a předškoláčků nemají černou psí dámu, tetelící se radostí nad sebemenším projevem přízně, příliš v lásce. Mnoho dětí totiž vydrží po setkání s Jasmínou vytrvale škemrat, že by si takového pejska také přály, a maminkám nezbývá než trpělivě vysvětlovat, proč tyto prosby nelze vyplnit.
Během procházek občas váhám, zda jsou zvolání typu: „Jé, to je hezoučké miminko!” směřovány k Péťovi v kočárku (spíše výjimečná situace), nebo k psíkovi, ťapajícímu zvesela po našem po boku (častější varianta). Občas mé pochyby utne dotaz, jestli ten drobeček nekouše a je možné si ho podrbat. (Nekouše. Nabídnuté ruce/tváře usilovně olizuje. Kdyby to maminky viděly.)
Nad legračním vzezřením našeho mazlíčka se tedy lidé obvykle rozplývají nadšením, při snaze přiřadit jej k některému živočišnému druhu však zpravidla tápou. Mnohokrát jsem byla svědkem situace, kdy máma svému zvídavému dítku prostě přes všechnu snahu nedokázala dát na otázku ohledně identity černého zvířátka uspokojivou odpověď, a musela jsem jí přispěchat na pomoc.
Že jen málokdo pozná, o kterou konkrétní psí rasu se jedná, to bych ještě pochopila – přeci jen se brabantík řadí spíše mezi méně početná plemena. Trochu mě ale udivuje, že velká část bádajících vůbec neuhodne, že jde o nejlepšího přítele člověka – tedy pejska, a to dokonce už dospělého.
Chudák Jasmína, kdyby jen věděla, že ji lidé považují za kočku (nejčastější případ), fretku, králíka (!), ufona nebo lasičku. V nejlepším případě pak čivavu, buldočka či prostě štěňátko neznámého původu.
Ale co na tom vlastně záleží, že zůstává druhová příslušnost našeho mazlíčka pro většinu lidí nerozluštitelnou záhadou. Hlavní je, že Jasmína svým mračením kolem sebe rozsévá úsměv a radost. Lidem se to podaří málokdy☺️
