Ani se mi nechce tomu věřit, ale od doby, kdy jsme si z neratovické porodnice přivezli domů křehký 2.5kilový uzlíček, uplynulo už osmnáct měsíců. Vůbec nevím, kdy a jak k tomu došlo, ale dnes s námi místo něj žije uzel o 10 kg těžší, o bezpočet zlatých lokýnek a osm zubů bohatší, ale především mnohem pohyblivější a šikovnější – a tím i nebezpečnější. Zvládá už jíst téměř všechna dospělácká jídla (některá i bez pomoci maminky), vyleze na kterýkoli kus nábytku si zamane, suverénně chodí a běhá, vybudoval si už základní slovní zásobu (sestávající zejména z výrazů vážících se k jídlu) a skamarádil se i s nočníkem. Spí bez probuzení celou noc a zkrátka a jednoduše dělá rodičům jenom samou radost. Tedy až na ty chvíle, kdy převrátí a rozbije nábytek, odmítá si na hlavě nechat čepici nebo se v bílém oblečení vyvalí v kaluži. Že se bude od ledna muset o maminčinu lásku a péči podělit s malou sestřičkou, ho zatím naštěstí nechává chladným…
❤️